Vánoční večírek pošuků. Jedu lehce navátá taxíkem domů a objednávám inkousty jako boháč. Měla jsem koktejl s libečkem.

Všechno je v pořádku, všude je láska.

“… takže jak jsem řekl, nejlepší je to prostě přejít a prosit nebesa, ať se nad presbytariány i pohany slitují, protože potrhlí jsme jaksi všichni a potřebujeme nutně spravit hlavu.” 🐋

Moje rodná ves v hlavním zpravodajství. Tak já si tam v lesích hraju celé dětství a poklad jsem nenašla 😁

Vyhodila jsem tašky plný tašek a nechala si jen jednu tašku plnou tašek. 💪

Jsem se lehce rozepsala.

Jdu do divadla na Váňu. Doufám, že hra zodpoví všechny palčivé otázky.

“Akademik, dobroser, opuštěný, a umí se proměnit ve zrůdu. Kdo by ho neměl rád!” 😁

Za protihlukovou stěnou.

Už máte dojedený všechny vajíčka natvrdo? (Já ne.)

Ví kouká na Pat a Mata. “Mamko, to je stejný jako u tebe!”

Tak dobře jsem se proběhla, že se mi chce uklízet 😁

Jsem stála u Academie. Ty knížky jsem si hezky naklikala do košíku na internetu. Že si to zodpovědně koupím za lepší cenu. Došla do vestibulu metra. Vrátila se do Academie. A čtyři si koupila (zbytek neměli).

Když teď vezu 10 knížek do Knihobotu, kolik si jich můžu odpoledne koupit? Nevíte, jaká je na to rovnice?

Dneska bez bodu! (afaik) Nikdo nebrečel! Po příjezdu jsem se pokusila zajet k nám do garáže, uprostřed manévru jsem zjistila, že kluci přišli fandit (táta radí, Vítek poskakuje radostí), ale nenechala jsem se rozhodit, nic neodřela a zaparkovala 😁🫡😎

Jedem po dálnici a venku jsou všichni zajíci a srnky, na každé louce, je to super 🐇🐰🦌🦘

Hezké počasí je vždycky hrůza - motorkáři, cyklisti, domácí kutilové, všechno ideálně podpořený pár promilema. Místo spánku následuje Tour de příbuzní, smrt nejpozději po o.

Bez dalšího komentáře.

Jo a tohle. Brutální. Myslíte si, že víte, jak to bude hnusný, ale skutečnost je daleko horší. Přesto si myslím, že stojí za přečtení.

Zapomněla jsem do barvení vajíček přidat ocet, jsou světlá a flekatá. Při vstávání mi spadl hrnec a vzbudil všechny doma, omluvné vafle jsem připálila. Nevím, jestli mám do té služby jít, co myslíte?

Ze skautských hrášků vyklíčil jeden, sledujeme výhonek, Vítek mi slíbil, že mi ho po skončení akce dá (na jídlo). Je to teď univerzální odmlouvací argument, když po něm něco chci - ale já ti přece dám ten výhonek! 😁

Tohle je tak dobré, že si to dávkuju, vždycky jednu povídku a pak pauza, abych to nechala doznít a promyslela si to.

Zásadní literární role: Nastává den pohřbu Berta Komoura. Stínadelští nemají na věnce a kytice, ale Bertova rakev je doslova zasypána žlutými kvítky, které kvetou v tu dobu na každém stínadelském dvorečku, v každém zákoutí, kam jen trochu může sluníčko, i u zdí domů, kde lidé mnoho nechodí.

Tady je někdo velmi inspirován, nemůže usnout, protože plánuje stavbu vlastní rakety. Zítra ji dokončíme, odpoledne startujeme k Měsíci. Artemis doženeme, protože to, slovy hlavního stavitele, “vezmeme zkratkou.” 😍

Já bych ten knírek ještě přistřihla, ať to máme komplet. Omlouvám se za slovník, ale tohle je neskutečnej sráč.

Chvíli si zahraju na @mocchytry.bsky.social - je 7 ráno, ve schránce 3 aprílové promo maily, já myslela, že už to vymřelo.

Jinak jak furt slavíme to Ř, tŘénujeme a poŘád ho Říkáme (nemykám, fakt myslím my všichni tŘi), tak někdy je to i smutné - třeba - už nikdy se u nás doma nikomu nebude dít žádné psíkozí.

Vrcholem dne je ovšem toto: Parkuju u Penny, vystupuju, snažím se obejít auto. Neodhadnu svoje rozměry a poprsím málem urazím zrcátko vedlejšího auta. V autě sedí paní a dívá se na mě. Ten pohled si budu pamatovat dlouho.

Dnešní jízda autem na přednášku - za usedavého pláče jsem odcukala od baráku, pak jedna projetá oranžová, jinak ale snad už lepší. Zpátky snad skoro v pohodě.

Emil Zápotek. #sorry

Domácí řadost nad Ř je velká a všeobecná a teď ho budem říkat pořád, jen abychom si to uřili! Řeřicha, Řehoř, přátelství!

Cestou z práce, 24 hodin bez oken, ale už pípnutí píplo, jsem propuštěn, kolečko točí jiní, a já jdu na slunce a vzduch.

Mám jakousi virózu, která se projevuje brutální mozkovou mlhou. Pevně doufám, že to přejde, tenhle zážitek bych si fakt docela odpustila.

Potřebuju, aby si to všichni přečetli a pak si se mnou psali smsky jako Rocky (nápad není z mý hlavy, ale líbí se mi strašně moc).

Poslouchám (před filmem) podruhé Project Hail Mary a to je tak zábavně napsaný! 👽🛸

Dnes ráno mi Medvěd vyprávěl o hrozné noční můře, kdy bylo odněkud potřeba vystěhovat moje věci, a všude byly bločky a notýsky a papíry a tužky… Že on mě už někdy potkal?

Máte-li doma zvídavé dítě 7+ let, doporučujeme divadelní hru Demokracie v Divadle Minor. Zábavné, interaktivní, improvizační.

Už delší dobu slibuju, že odvezu část knih na chalupu. Zdá se, že se mi Medvěd snaží něco naznačit 😁

Po letech práce s dysfázií tady někdo právě ŘEKL Ř. Konec je blízko.

Dokázala jsem se autem dovézt na přednášku a zase domů a ještě cestou vyzvednout Vítka ze Skauta. Můj dobrý pocit ze sebe samé mi lehce zkazil Medvěd, který mi při vyprávění zážitků nahlas odečítal body za přestupky. Takže uvidíme, co se stane, v nejhorším případě pojedu za dva týdny znovu.

A taky jsem vám chtěla říct, že tohle budu poslouchat teď pořád až do léta a o slunovratu mě to spálí na prach. Uhrančivá verze. m.youtube.com/watch?v=7fyu...

Dneska dělala úkoly s dítkem výjimečně maminka.

Já jsem vždycky přes den ve službě statečná, nekoupím si čokoládu, abych ji celou nesnědla, a pak padne večer, a nemám vůbec žádnou čokoládu. Mám segedín z jídelny.

Po delší době neděle v práci. Vyzbrojená knihama, jako kdybych je snad měla čas číst. Zapomněla sluchátka. Ale - až to všechno přežiju, jdu na snídani k ségře a Kytkosaurovi, a budu si povídat s HDP (D jako dítě) o všem - kdo čůral a čím, co bylo k obědu, jestli byla mlha, jestli existujou hadi…

Přišla jsem z práce s pláčem, vyložila se na gauči asi s kilem sýra, a když už jsem to skoro měla pod kontrolou, zavolal mi dvouletej chlapeček uplakanej, protože jsem za ním dlouho nebyla. Kdybyste mě hledali, tak slzím, tentokrát už v posteli.

Hříšné myšlenky a česnek.

Dole na Avenidě je nějaká demonstrace a jsou tam bubeníci, sem na kopec to doléhá zeslabeně, ale dost. Připadám si, jako když sem mají za chvíli vtrhnout skřeti.

Po třetím kafi, nad karamelovým éclairem. Začínám se rozvzpomínat, proč jsem se odsud kdysi vrátila o deset kilo těžší, s tvářemi jako sysel.

Logistika tohohle plácnutí je vždycky dobrodrůžo, ale dneska to vyšlo skvěle. Půlmaratoncům se uklidnil proti minulým dnům vítr, slunce svítí a Medvědovi se zatím daří. “Mamko, tak jsme přišli, do pěti minut přiběhl táta, plácli jsme si… a teď pojď na kafe.”

A muzeum tramvají. Na zrcadle nápisy pro kontrolu zaměstnanců - jste čistí? Máte upravené vousy? Po areálu muzea vás tramvají vozí pán, co by mohl sloužit jako encyklopedické heslo “šotouš” a když máte štěstí jako my, budete mít tramvaj sami pro sebe.