Sleduju hokejové fanoušky VŠE, jak se vysmívaj fanouškům ČZU, že jsou škola pro blbce. Jakoby jo, ale, hoši, ruku na srdce...

Jednou se to stane. Jednou to nějaký tý důchodkyni vohmatávající pečivo řeknu. „Co se v tom hrabete jak bába v koksu?”

Sedím v Ouky, kde jsem proseděla kus mládí, a koukám, že wifi se mi tu pořád připojuje automaticky. Úplně mě to dojme - dyť jsem tady tak 10 let nebyla! A taky že jo, heslo je totiž Ouky2016.

Tvl, to jsem zas jednou nestihla natankovat dřív, než Amerika zaútočí na Irán.

Představuju si, jak svýmu já z roku 2016 vysvětluju, že nejlepší evropský prezidenti jsou komik a voják z povolání.

Poprvý jdu za dobu svýho matkování na dospěláckou párty. Akorát teda zjišťuju, že obsah mojí kabelky tvoří plína, kapsička a vlhčený ubrousky.

Programově se nemalovat v pětadvaceti a v pětatřiceti jsou teda dva hodně různý sporty. Ale asi mě to stejně nedonutí začít.

Když vám na ušním řeknou, že se vám kouknou do ucha a pak, že i z druhý strany... Tak tím nemyslej druhý ucho, ale ucho zevnitř. (Z cyklu Informace, bez kterých bych se obešla)

„Mami, ty sníš tu pálivou strouhanku a já to maso, to je takovej koloběh života.“ Čtyřletý filozoficky zúčtoval s existencí pikantních kuřecích křídel.

Horší se mi sluch. Je to na hovno. Jediný, co slyšim pořád dobře, jsou ty posraný všudypřítomný auta.

Devatero řemesel, desátej podcast

Horší se mi sluch a poslední dobou blbě slyším určitý frekvence. Bohužel to teda není kmitočet kafrajících padesátnic.

A řád ňufíka měsíce získává paní za barem, která se mě zeptala, jestli nemám nárok na studentskou slevu. (Hahaha, zadunělo na celý podnik hrobově mé dávno mrtvé mládí.)

Hledám něco ve své sbírce e-booků a nacházím v tomto pořadí: - James Joyce: Portrét umělce v jinošských letech - Petr Fiala (ano, ten premiér, ne ten z Mňágy): Skrytá církev - Karin Havlů: Vaříme v remosce Moje osobnosti v kostce

Našla jsem rozvrh z FAMU z prváku. Už chápu, proč jsem byla tou dobou tak v prdeli. Po: 9:30-20:40 (s pauzou 17.20-18:55) Út: 10:40-20:40 (pauza 17:20-18:05) St: 9:00-18:05 (pauza 14:00-14-45) Čt: 9:00-20:40 (dvě pauzy celkem 135 minut) Pá: 9:00-19:45 bez pauzy K tomu úkoly a práce. Haha. #2016

Pořád se mi stýská po blog.cz. (Z cyklu: #přiznání grafomanů)

Máme v sousedství nový komunitní podnik. Nadšení cenim, ale poprvé jsem někde dostala latté art s motivem ptačího lejna.

A teď k tomu důležitýmu: Když si vezmete termoprádlo naruby... Chladí?

Náš čtyřletý fotbalista našel pod stromečkem loutkové divadlo. Chvíli tahal postavy po jevišti sem a tam a pak povídá: „No jo, ale kdo vyhraje?” Samuel Beckett, kamaráde, ale o tom až zase příště.

Já nevim tyvole, mergl za několik mega, ale že by tam dali páčku na blinkry, to ne...

Kolik stojí lumbální punkce kočky a jak se transplantuje střevní mikrobiom koni, to jsou takový dvě nový věci, co jsem se tenhle měsíc dozvěděla a klidně bych se bez nich obešla.

Asi že je teď čas mezi dušičkama a Vánocema, facebook mi pravidelně nabízí k chatování všechny mrtvé z mého friendlistu. Děkuju, no.

Vlezu do tramvaje, kolem samý normíci na cestě do háku... ale z někoho táhne tuzemák jak z bernardýnovy bedýnky. Inu, tak asi veselý advent.

Mateřské milníky: Po čtyřech letech a dvou měsících jsem sama doma na večeři. Wow. (Na oslavu jsem si koupila klobásu a taveňák)

Lidi... Původně měl ten tweet teda pokračovat, ale takhle se pod to vejde mnohem víc dnešních historek.

Ztratila jsem diář. Aspoň v tom nejvhodnějším měsíci v roce.

Peklo exituje. Omylem jsem se ocitla na hudebce pro děti 0-2 roky. S foukací harmonikou. Vánoční speciál.

Z deníku chovatele křehké zvěře: Já mám koně, vraný koně to jsou koně mý. Já mám koně, vraný koně já se trochu bojím o ně, neb jsou skleněný.

V ideálním světě se stýkám pouze s lidmi, kterým lze k Vánocům darovat knihu.

Monology jsou nejlepší Krylovo album. #changemymind akorát, že vůbec

Jeden scénosled hotovej, tři další s deadlinem do konce roku přešlapujou ve frontě. Že se ta nejtěžší práce vždycky takhle sleze, co?

Jedno dítě vyžaduje „vyžraná zvířata” druhé zase „ucpaná“. Ano, chystáme se do Národního muzea. Ne, přesné taxidermické názvosloví ještě nepochytili.

Nevím no, ty debaty o dopravě v Praze. Já si dlouho myslela, že prostě nikdo soudnej neleze ve městě do auta, pokud to není nutný. Ale vono zjevně ne. A špendlíky pod nehty si po večerech strkáte sami, nebo za to taky můžou cyklisti?

„Teplice, příští stanice Horčice.” Na dvouhletýho práce se stupňováním myslím solidní.

Vzala jsem kocoura k veterinář, páč je poslední dobou takovej ňákej divnej. No hele, pecka. Stálo to pětilitr a víme, že je takovej ňákej divnej.

- instagram, kterej vypadá jako tik-tok a ukazuje věci, který mě nezajímaj ✅ - facebook, kterej mi ukazuje jen úplně cizí lidi ✅ - twitter s ruskejma botama a náckama jsem vyměnila za tuhle síť, kde chcípl pes ✅ Zdá se, že éru sociálních sítí zabily soc. sítě samotný a já zas můžu začít blogovat

V Přerově je momentálně v rekonstrukci smuteční síň, takže se rozloučení s nebožtíky konají v klubu Teplo. Společnost přátel žehu uznale pokyvuje hlavou.

Včera po poledni, tříletý syn nejistě žmoulá pytlík gumídků, který vyjímečně vydyndal v obchodě: „Mami, měl už táta oběd? Můžu mu dát bonbon?“

No hele, dneska bude jedna z těch vhodnější příležitostí to říct nahlas: Honzlovou od Zdeny Salivarový jsem četla až někdy vloni nebo předloni, ale vzalo mi to dech jako máloco. Jeden moment se mi pořád občas vrací do hlavy.

Známej, kterej pracoval jako auditor ve firmě s nevalnými obchodními výsledky: „Tak už je to u XY lepší, ne? Teď o tom vydali tiskovku, že se jim daří.” „Ále, mně vyhodili a místo toho najali dvě holky na PR.”

Sedim na hřišti vnitrobloku v úplně cizí městský části a příchozí i kolemjdoucí muži mě srdečně zdraví, jak kdybychom tu byli denně. Sousedský vztahy jsou iluze, muži nerozpoznaj víc jak obličej svoji ženy a matky.

Na sociálních sítích mám nejradši, jak se lidé s čerstvými miminy cítí jako mistři světa v rodičovství (a všem to s nenápadnými triky & tipy podsouvají), ačkoliv se jejich děcko ještě ani nepostavilo na nohy. Kámo, dokud neumí rozšroubovat zásuvku a ubalit jointa, vůbec nevíš, co tě čeká.

Požádala jsem umělou inteligenci, aby pro mě zpracovala nudný, mechanický úkon. Odpověděla, že je to moc práce a že to dělat nebude a doporučila, ať to udělám ručně. Tvl, umělá inteligence je ten bájnej migrant, co nám bere práci, a zároveň nemaká.

Vono se řekne záchod, ale v našem podání je to teda spíš knihobudka.

Občas se dívám, jak si stojí naše domácnost na Knihobotu. Já jsem zrovna vyprodaná, manžela maj třikrát za vosum pětek.

Včera jsem poprvé dostala 220 V. Jako, znova si to dávat nechci, ale vlastně jsem to čekala horší.

Pokud jste si nekdy kladli ve skole otazku "a k cemu my tohle v zivote bude?", tak odpoved zni: "aby se vas na to za dvacet let mohlo zeptat vase dite skolkoveho veku uprostred debaty o necem uplne jinem".

V Českém Krumlově prý obnovili tradici a drží od Velkého pátku čestnou stráž u Božího hrobu. Asi hlídaj, aby jim tentokrát nezdrhl.

Jsou věci, kterejm se jako scenárista chcete vyhnout za každou cenu. Protože je už dělal každej. Protože je všichni viděli už stokrát. Ale stejně to tam někde prostě je, stejně to na každýho dříív nebo pozdějš čeká. Nástup Hitlera k moci. (Vraťte mi 19. století!)

Jakože je vim, že v reklamě se trochu lže, ale zrovna "all runners are beautiful" je podle mě za hranou pravdivosti i v tomhle žánru.