loading . . . Americká bezpečnostní strategie v akci, k neradosti Madura. A těžká a kyselá. Vážení čtenáři, přejeme vám vše nejlepší v roce 2026. Už jeho start jasně ukazuje, že se nudit nebudeme. V uplynulých měsících nasadil prezident Trump v Karibiku impozantní vojenskou sílu, aby vyhrožoval Venezuele: letadlovou loď, nejméně sedm dalších válečných lodí, desítky letadel a 15 000 amerických vojáků. Nominálním důvodem je zničení „narkoteroristů“. Trump tuto sílu využíval k nelegálním útokům na malé čluny, o nichž tvrdil, že převážejí drogy. To jsme už viděli několikrát: vlády v průběhu historie označovaly vůdce rivalských národů za teroristy, aby ospravedlnily vojenské vpády jako policejní operace. A v tomto případě je absurdní, protože Venezuela není významným producentem fentanylu ani jiných drog, které v poslední době dominují epidemii předávkování ve Spojených státech. A kokain, který produkuje, směřuje převážně do Evropy. A zároveň Trump nedávno omilostnil Juana Orlanda Hernándeze, který v letech 2014 až 2022, kdy byl prezidentem Hondurasu, řídil rozsáhlou drogovou operaci. Takže drogy jsou jen zástěrka, pravděpodobně i pro domácí publikum. Amerika 3. ledna provedla vojenskou operaci ve Venezuele trvající něco málo přes dvě hodiny, kdy Delta Force zajala venezuelského diktátora Nicoláse Madura přímo z jeho domu a odvezla ho ze země. Ano, jde o porušení mezinárodního práva. A ano, málokdo bude cítit sympatie k Madurovi. Je nedemokratický a represivní a v posledních letech destabilizoval západní polokouli. OSN nedávno vydala zprávu, která podrobně popisuje více než deset let zabíjení, mučení, sexuálního násilí a svévolného zadržování jeho politických oponentů jeho přisluhovači. V roce 2024 ukradl venezuelské prezidentské volby. Podnítil exodus téměř osmi milionů migrantů, čímž přispěl k ekonomickým a politickým nepokojům v celém regionu. Více než 15 obyvatel Venezuely žije v chudobě.Trump také testuje, co si může dovolit. Ústava USA totiž vyžaduje, aby Kongres schválil jakýkoli válečný akt. V tomto případě k žádnému schválení nedošlo. Trump vysvětluje porušení Ústavy tím, že by se to pak vykecalo. Uvidíme, jak se s dalším porušením zákonů vypořádá slavný americký systém brzd a protivah. Každopádně jen několik hodin poté Donald Trump objasnil své motivy: „Ropný průmysl ve Venezuele je již dlouhou dobu v úpadku, v totálním úpadku. Naše velké americké ropné společnosti... utratí miliardy dolarů, opraví špatně fungující infrastrukturu... a začnou vydělávat peníze pro zemi.“ Před osmnácti lety za vlády Huga Cháveze Venezuela znárodnila majetek amerických a dalších západních společností. Už dříve Trump požadoval, aby Venezuela vrátila „veškerou ropu, půdu a další majetek, který nám dříve ukradla“. Snaha „řídit“ Venezuelu je v souladu s novou americkou bezpečnostní strategií, která jasně říká, že USA se budou angažovat globálně jen tehdy, pokud to přímo posiluje jejich domácí stabilitu, ekonomiku a bezpečnost. A že USA budou prosazovat vedoucí postavení Spojených států na západní polokouli. Ekonomický zájem (zjevný), bezpečnostní zájem (nominální) a vliv na americkém kontinentu, to vše tady máme. Venezuela má největší zásoby ropy na světě: 300 miliard barelů, tedy cca pětinu světových zásob. Ale díky desítkám let nedostatečných investic a špatného hospodaření způsobily, že od konce prvního desetiletí tohoto století klesla produkce ropy ve Venezuele o dvě třetiny, na přibližně 1 milion barelů denně. Dále, Venezuela má na svém území těžkou kyselou ropu. To je přesně ten typ, který americkým rafinériím chronicky chybí, viz další kapitola. Hlavním dodavatelem této ropy do USA je Kanada, se kterou Trump nemá nejlepší vztahy. Zvýšení těžby ropy ve Venezuele by zároveň snížilo roli (a rizika) Íránu. Vyšší nabídky by mohla snížit ceny ropy. To by poškodilo Rusko a jeho schopnost financovat válečnou ekonomiku. Nemluvě o pozitivním nákladovém šoku pro globální ekonomiku. Objevují se úvahy, že snížení cen ropy by zároveň pozitivně zapůsobilo na peněženky amerických voličů před letošními americkými volbami Midterms v listopadu. Nicméně pravděpodobnější je, že těžba ropy ve Venezuele letos nevzroste, ale spíše poklesne. Venezuela například nemá dostatek nafty, kterou potřebuje k přepravě své velmi husté ropy. A kterou dovážela primárně z Ruska. Zatím také platí blokáda USA. Vývoj těžby bude také souviset s rychlostí politického přechodu. Konflikt mezi stávající garniturou a opozicí může vést krátkodobě k poklesu těžby a ekonomiky. Odhady ukazují, že kdyby vše šlo hladce, základní údržba a opravy by mohly do konce roku 2026 zvýšit produkci ropy v zemi na 1,2 milionu barelů denně. To by však stále bylo pod potenciální produkcí a v těžbě by Venezuela byla na 18. místě na světě v těžbě, tedy za Libyí. Pokud by se chtěla země dostat na úroveň produkce před 15 lety, tak by bylo zapotřebí 110 miliard dolarů kapitálových výdajů pouze na průzkum a těžbu. To je dvojnásobek částky, kterou americké ropné společnosti dohromady investovaly po celém světě v roce 2024. Společnost Chevron, která již ve Venezuele působí a na základě výjimky ze sankcí vyváží do Ameriky asi 200 000 barelů denně, by mohl své aktivity rozšířit. Riziko politických otřesů a znárodnění bude ale investice brzdit. To ale není jediný problém Venezuely. Dalším jsou lidi. I kdyby se podařilo přesvědčit dostatek ropných společností, aby se investovaly, tak narazí na nedostatek pracovní síly. Desítky tisíc kvalifikovaných pracovníků, od inženýrů po geology, opustily zemi. Venezuelská ropná společnost PDVSA je nyní z velké části řízena ozbrojenými silami. Aby mohla vytvořit životaschopné společné podniky se západními firmami, musela by být tato 70 000 zaměstnanců čítající společnost kompletně reformována. Je možné, že po mnoho let nebude schopna fungovat jako životaschopný partner. Dále, dodatečné množství ropy, které Venezuela dokáže vytěžit, poputuje na nasycený trh. Mezinárodní energetická agentura očekává, že globální nabídka ropy převýší poptávku nejméně do konce tohoto desetiletí, a to kvůli silné produkci v zemích jako Brazílie, Guyana a samozřejmě Amerika, jakož i kvůli mírnému růstu poptávky. Mnoho analytiků očekává, že přebytky sníží globální ceny ropy na 50 dolarů za barel, a možná i níže, v tomto a příštím roce. Tedy pod hranici rentability pro většinu stávajících venezuelských polí s přiměřenými zásobami. Nové projekty by byly často ještě méně konkurenceschopné. Americké rafinérie na počátku roku 2010 dovážely o 500 000 barelů denně více. Na druhou stranu, Kuba, která dlouho nakupovala od Venezuely za výhodných podmínek, se obrátí o pomoc na Mexiko a Rusko. Čínské „konvičkové“ rafinérie, které dříve nakupovaly většinu venezuelských dodávek se slevou, mohou být z obchodu vyloučeny, možná i státní ropné společnosti omezí svou působnost ve Venezuele. Mít ropu a prodat ropu se ziskem jsou dvě různé disciplíny. Nemluvě o tom prodat ropu ze zničené infrastruktury, ve zdecimované ekonomice v politickém chaosu. Takže ano, zvýšení těžby ropy by mohlo být pro Ameriku komerčně i geopoliticky výhodné. Ale například návrat venezuelské produkce na úroveň 2,5–3 miliony barelů denně, což je úroveň z konce roku 2010 a přibližně stejné množství, jaké dnes těží Kuvajt, osmý největší producent na světě, se jeví jako dlouhodobý projekt. Těžká a kyselá: Těžká kyselá ropa (heavy sour crude) představuje surovinu s obrovským potenciálem, která je však uvězněna v náročné chemii a komplikované technologii. Pro Venezuelu je tato specifická kvalita ropy zároveň největším požehnáním i osudovým prokletím. Zatímco lehká ropa z Perského zálivu vytéká téměř „sama“ a připomíná spíše řídký sirup, venezuelská ropa z Orinockého pásu má blíže k tekutému asfaltu nebo dehtu. Abychom pochopili ekonomiku této suroviny, musíme se podívat na dva klíčové parametry. Hustota (stupně API): venezuelská extra těžká ropa má často hodnotu pod 10° API, což znamená, že je těžší než voda (pokud byste ji nalili do nádrže s vodou, klesne ke dnu). Obsah síry: termín „kysela“ (sour) značí vysoký obsah síry (často nad 3–5 %). Pro srovnání, „sladká“ ropa má pod 0,5 %. Kvůli nákladům na zpracování se tato ropa obchoduje se slevou 10–25 % oproti globálnímu benchmarku Brent. Proč ji svět stále chce? I přes svou náročnost má těžká kyselá ropa v globálním energetickém mixu nezastupitelné místo. Vysoká výtěžnost dieselu a asfaltu: Z lehkých rop vyrobíte hodně benzínu, ale těžká ropa je ideální pro výrobu nafty (dieselu) a špičkového asfaltu. V době, kdy mnoho zemí, například Německo, chce masivně investovat do obnovy infrastruktury, je tato ropa klíčovou surovinou pro silnice a dálnice. Ekonomický „lock-in“ rafinérií: mnoho rafinérií na americkém pobřeží Mexického zálivu bylo v minulých dekádách postaveno za miliardy dolarů přímo „na míru“ venezuelské ropě. Jsou vybaveny tzv. cokery (jednotkami hluboké konverze). Pro tyto firmy je venezuelská ropa díky své nízké ceně nejziskovější vstupní surovinou. Strategická rezerva: Lehké ropy ubývá rychleji. Těžká ropa představuje stabilní, dlouhodobý základ, který zajistí energetické potřeby lidstva na staletí, pokud na to budeme mít technologie. Hustota ale přináší svou daň. Logistická noční můra: tato ropa v potrubí neteče. Aby se dala přepravovat, musí se buď zahřívat, nebo ředit lehčími frakcemi (naftou/kondenzátem), které musí Venezuela často draze dovážet. Pokud nemáte peníze na dovoz, tak nemáte to vyvážet. Technologická bariéra: rafinace vyžaduje mnohem více energie a komplexnější chemické procesy k odstranění síry a těžkých kovů. To zvyšuje fixní náklady na každý barel. Ekologická stopa: těžba a zpracování těžké ropy generuje o 15–30 % více emisí CO₂ než těžba lehké ropy. Venezuela tak má surovinu, kterou nikdo jiný neumí tak efektivně zpracovat jako americké rafinérie. A tyto rafinérie zase potřebují venezuelský „dehet“, aby jejich drahé stroje nezrezivěly. Tato závislost je důvodem, proč i v dobách nejhlubších sankcí a politických rozporů zůstával ropný kanál mezi Caracasem a Houstonem částečně otevřený. Geopolitika se zde střetává s chemií. Pokud se Venezuele podaří přilákat moderní technologie, které dokáží „čistit“ kyselou ropu přímo u vrtu, může se země stát energetickým lídrem nové generace. Týdenní přehled (ft. Jirka): V české ekonomice vyjde tento týden relativně velké množství makro dat. Nejdůležitější bude inflace za prosinec. Ta v listopadu překvapila nízkou hodnotou (2,1 %), která byla způsobena poklesem cen potravin a nápojů. Pro prosinec se očekává mírné zesílení inflace, které bude ovlivněno vlivem srovnávací základny (pokles cen v prosinci 2024). Stejným směrem by mohla působit korekce cen některých potravin, nicméně nejistota u cen potravin zůstává zvýšená. V posledních měsících jsou totiž české ceny potravin značně rozkolísané, což z velké většiny stojí za kolísáním celkové inflace. Naopak poptávkové proinflační vlivy, které jsou vidět především u cen služeb, zůstávají zvýšené a mezi jednotlivými měsíci relativně stabilní. Z dalších českých dat bude tento týden zveřejněn vývoj deficitu a dluhu vládního sektoru za třetí čtvrtletí, obchodní bilance, průmyslová produkce a podíl nezaměstnaných osob. U posledního dojde pravděpodobně na první pohled k relativně výraznému zvýšení, které ale bude ovlivněno sezónním vlivem. V prosinci totiž činí negativní sezónní vliv 2-3 desetiny procentního bodu, který je ovlivněný chladným počasím a nižší poptávkou po sezónních pracích (např. ve stavebnictví). Také na hlavních trzích vyjde tento týden vyšší množství makro dat. Nejvíce sledovaná budou páteční data z amerického trhu práce. Ačkoliv tržní konsensus čeká nepatrný pokles míry nezaměstnanosti, počet nově vytvořených pracovních míst by měl zůstat nízký. V pátek vyjde v USA také spotřebitelský sentiment. V eurozóně vyjde ve středu předběžná inflace za prosinec, u Německa pak bude zajímavé sledovat nejen inflaci, ale také pro českou ekonomiku důležitá data průmyslové produkce a továrních zakázek. https://www.csas.cz/cs/research/analyza/cz/SR482119
