Búndí se za město studní označuje právem. Slavná Ránídží kí báorí totiž rozhodně není jediná. Nejrůznějších studní ve městě najdete přes padesát, bohužel už ale v drtivé většině nefungují, nebo fungují spíš jako odpadní jámy.

Búndí se taky někdy přezdívá město studní. Tradičních patrových vodních rezervoárů tady najdete víc než padesát. Ta nejslavnější pochází už z roku 1699, je hluboká 46 metrů a jmenuje se Ránídží kí báorí, tedy Královnina studna. 1/2

Pan Módí nedávno oslavil 75 let a místo aby podle svých vlastních pravidel odešel do důchodu, dál vesele produkuje cringe a my aspoň máme o čem mluvit na ČRo Plus v pořadu Za obzorem. Gratulujeme! plus.rozhlas.cz/z-prodavace-...

K dnešním Gándhího narozkám tady mám jeden svůj starší longread, který je tak dlouhý, že jste ho určitě za těch 6 let pořád ještě nedočetli: denikalarm.cz/2019/10/pred...

Už jsem dlouho nedělal nikde chytrého, tak prosím. Tentokrát výjimečně ne o Indii, ale o nepokojích v Nepálu.

Lásko vstávej, přijela potravinová inspekce. Indická tržiště už od roku 2017 brázdí pojízdné testovací laboratoře, aby odhalily závadné potraviny. A už od roku 2005 existuje poradna pro zákazníky, aby využili svá spotřebitelská práva. Jmenuje se Džágó gráhak džágó – probuď se, zákazníku, probuď se.

Nic, jenom pár dalších fotek z Búndí.

Lakšmínáthův chrám patří k nejstarším v Búndí. Dnes se využívá jen při zvláštních příležitostech a jako hlavní svatostánek slouží nedaleký chrám Čárbhudžův. Svým způsobem je to dobře, aspoň má člověk čas obdivovat bohatou výzdobu.

Indická typografie z ulic Búndí, tentokrát i trochu mysteriózní. Jakto? Na těch dveřích je zjevně reklama na učebnice z nakladatelství Saňdžív. Ale zjevně taky není celá, z písmene V zbyl jen malinký kousek. Pokračoval nápis i přes futra? Nebo jsou ty dveře odjinud a někdo je seřízl? Samé otázky...

Čitrašála, tedy obrazárna z 18. století, je asi nejvýznamnější památka pevnosti Tárágarh. I když v ní vlastně nejsou ani tak obrazy, jako spíš fresky. Ty zobrazují hlavně výjevy ze života Kršny, jak švitoří s Rádhou nebo zvedá horu Góvardhan. 1/3

Do pevnosti Tárágarh v Búndí vedou dva hlavní vchody a tohle je ten nejslavnější. Háthí pól čili sloní brána. Portál se dvěma chobotnatci nechal postavit Ráo Ratan Singh zřejmě v roce 1620. Zajímavé je, že sloni snad byli původně odlití z mosazi a až později je nahradily levnější kamenné kopie. 1/2

Jak tady furt dávám nějaké fotky z Búndí, tak k tomu mám i jeden příspěvek na blogu, najdete ho tady:

Pevnost Tárágarh je bez diskuse největší atrakcí v celém městě Búndí. Krásná ukázka rádžpútské architektury 14.–16. století je výjimečná hlavně tím, že se do ní už později nedostaly skoro žádné mughalské prvky.

Vcelku nic, jenom pár fotek z Búndí.

Smaženky dobývají sever, nyní je najdete i ve Vladimírově knihkupectví Serius v Jablonci, tzv. centru místní vzdělanosti. Pan Vladimír taky konečně rozchodil eshop, čili můžete nakupovat jako diví. Proklik najdete v komentáři.

Točili jsme to v úterý, ale kdybychom věděli, že pan Módí se zase přitulí k Trumpovi tak brzo, tak bychom asi byli ještě tzv. zdrženlivější 🙃 plus.rozhlas.cz/indie-na-roz...

Vyloženě romantický zážitek na nádraží v Maisúru nabízí cesta na záchody, která vede kolem akvária s rybičkami. Poplatek za použití je dvojí (2 rupie za malou, 5 za velkou) a obsluha ze mě samozřejmě mámí vyšší taxu. Asi nevěří, že bych mohl jít jen k pisoáru nadepsanému slovy waterless urinal.

„Mně to tady strašně připomíná menzu,“ pouští se Vítek v maisúrské nádražce na tenký led přirovnání. „To vystavené jídlo osychá stejně rychle jako na Strahově,“ všímá si vzorových porcí na pultíku. 1/3

Maisúrská nádražka láká na severoindické thálí s neomezeným množstvím rýže i omáčky, ani to však momentálně není k dispozici. Je sice hezké, že v restauraci se dá platit kreditkou a teoreticky tady utratit celý kontokorent, ale nakonec nám stejně nezbývá než vzít opět zavděk něčím skromnějším.

Maisúrské nádražce dnes evidentně nejde karta. Dósa není, vadá není, idlí není. Raději tedy volíme strategický ústup. Je nejvyšší čas: pokladník se hroutí na pult a schovává hlavu v dlaních. Jeho kolega zatím zatarasil vchod do nádražky reklamním poutačem a k tomu na celém nádraží vypnuli internet.

Jak je v jižní Indii tak nějak zvykem, nádraží v Maisúru je čisté, uklizené, a dokonce vybavené mapkou pro nevidomé. K úschovně, kam si jdeme uložit svá zavazadla, se podobná slova dají přiřadit jen stěží. Chlapík u stolečku zavaleného papíry vypadá zoufale, a to ještě chudák neví, co přijde teď...

I když z hlediska vlakové dopravy je dnes Maisúr spíš obydlenou zatáčkou mezi Mangalúru a Bengalúru, jedná se o historické centrum dnešní Karnátaky. Jeho významu odpovídá i nádraží už z roku 1870. Hned na opačné straně kolejiště se nachází železniční muzeum plné starých mašinek vhodných k prolézání.

Nic, jenom sloni u královského paláce v Maisúru. A se slony jsme si v tomle městě dost užili i na nádraží...

Maisúru se někdy taky říká město paláců a tohle je ten nejznámější z nich. Tradičně býval ze dřeva a v historii několikrát vyhořel, naposledy v roce 1896 přímo během svatby jedné z princezen. Současnou podobu v indosaracénském stylu tak paláci vtiskl až britský architekt Henry Irwin.

S přicházejícím ochlazením a rostoucí potřebou teplých nápojů si můžeme opět připomenout nepopulární pravdu: indický čaj je snad s jakýmkoli rostlinným mlékem lepší než s kravským.

Ještě nedávno se Módí s Trumpem objímali. Dnes USA hrozí novými cly, která mohou zasáhnout miliardový obchod. Co skřípe mezi zeměmi, které si ještě před pár lety slibovaly spojenectví proti Číně? O tom píše @smazenkyamachri.bsky.social www.voxpot.cz/mrtva-ekonom...

Záchodky pro dnešní den, tentokrát velmi kontextuálně: Rozvodná skříň na pevnosti Gólkonda v rohu, kam se navzdory zákazu chodí na malou v tak ohromných počtech, až to vypadá, že tady vyvěrá pramen. Foto z ledna 2017.

Čármínár, tedy doslova Čtyři minarety. Architektonický unikát z roku 1591 a symbol Haidarábádu. Ano, je to brána na hlavní třídě, která má v horním patře mešitu.

Asi zase začínají letní šňůry, protože příští úterý budu mít v Praze něco jako autorské čtení. Pokud mě chceš zas jednou vidět, dostav se sem: www.facebook.com/events/19088...

Po delší době tady mám zase nějaké povídání a tentokrát dokonce v Praze. Úterý 10. června od 18:30, Vršovické literární centrum Waldes, dojdi!

Můj telefon mě již druhý den týrá pohledem na tento vrchol severoindické gastronomie – chleba s bramborem.

Moc díky Aerofilms za to, že mě přizvali na předpremiéru filmu Záblesky naděje ve Světozoru. Ten film je vážně magický a není divu, že loni vyhrál hlavní cenu v Cannes. Pokud byste ho chtěli vidět dřív, než půjde 29. května do distribuce, tak další předpremiéra je dnes v Aeru.

Jestli nevíš, co s dnešním večerem, zastav se tu. Jeffrey Winters už je v Praze a je to velký sympaťák. Akce na FB zde: facebook.com/events/s/uve...

Tohle je moc pěkný souhrnný článek o 🇮🇳🇵🇰 sporu o vodu, až je mi trochu líto, že jsem ho nenapsal já.

Za hodinu dostav se tu! Ten film loni vyhrál v Cannes, takže za kvalitu ručím.

Vaše pondělní dávka orientální moudrosti je tady. Trochu jsme si i zašpekulovali, jen jsme se pořádně nedostali k tomu nejzábavnějšímu – bizarním zprávám a tvrzením, které se v posledních dnech šířily v éteru. A v 16:30 ještě promluví k národu pan Módí, tak uvidíme, co k tomu přidá.

Dojdi zítra do Světozoru na předpremiéru Záblesků naděje, ten film je dost magický a po projekci budeme s Radimem Špačkem trousit moudra.

Nějaká moje moudra k aktuálnímu fuckupu mezi Indií a Pákistánem. A k tomu bonus o tom, jak si Mukéš Ambání chtěl nechat zapsat ochrannou známku na indický vojenský úder.

Konečně se mi dostala do ruky tahle publikace, kde jsem měl tu čest napsat něco o vaření piva v Indii. Celá knížka má skoro 500 stránek a najdete v ní asi všechno, co jste se o pivu chtěli dozvědět. Dá se to koupit snad ve všech online knihkupectvích a je to ideální čtení na zahrádku před hospodou.

Na kastovní cenzus se neptal ani Ondřej Himmer v pořadu Za obzorem. Hlavně proto, že byl ohlášen až ve středu a my jsme tenhle díl nahrávali už v úterý.

„Nádražka na Hazrat Nizámuddín je poněkud obskurní a vypadá spíš jako náhodné seskupení několika různých bufetů, barů a restaurací, rozhodně však nikoli jako umělecká instalace,“ napsal jsem v říjnu 2018. No tak nádražka na Hazrat Nizámuddín už není obskurní, protože už není vůbec.

Sice bych byl z mnoha důvodů radši, kdyby se mě někdo ptal na kastovní cenzus, ale když už se teda místo toho ptají na Kašmír, tak jsem taky něco plácnul.

Máme venku nový díl podcastu Na rozcestí a řešíme v něm budoucnost produkce potravin. Lukáš Senft a Varvara Borisova ze @sociologicky.bsky.social mluví o zemiaku, houbaření i proteinových tyčinkách. Rozhovor najdete na @denikalarm.bsky.social a jak se říká, na všech podcastových aplikacích.

Když máme ty Velikonoce, tak jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsem ještě měl spoustu času na blbosti a posílal z Indie vlastnoručně vyrobená přáníčka.

Jestli mám v dillíském metru nějakou oblíbenou stanici, tak je to Dhaulá Kuán. Oranžová linka z letiště tam zastavuje přímo nad autobusovým nádražím – ale taky se kříží se skorookružní růžovou linkou, aniž by měly společnou stanici. 1/2

Nic, jenom beruška na snítce máty ve stánku se šťávou z cukrové třtiny.

Asi málokterý stroj mě fascinuje víc než lis na cukrovou třtinu. Jak se to točí. Jak do toho člověk strká ty stonky znovu a znovu a různě je ohýbá a přehýbá. A jak z toho na konci vyleze taková dobrota.

Nic, jenom hradba kokosů na jihu Dillí.

K těm oslavám Ambédkarových narozenin bych tu vlastně měl i fotky z roku 2022 přímo z Ambédkarova parku v Lakhnaú. Právě tam vysedává v křesle sám Bhímráo Rámdží Ambédkar, odlitý z bronzu v nadživotní velikosti a v přesně stejné pozici, jako sedí Abraham Lincoln ve Washingtonu.

Před 134 lety, tedy 14. dubna 1891, se narodil Bhímráo Rámdží Ambédkar. Autor indické ústavy, ale především protikastovní aktivista a bojovník za práva dalitů neboli nedotýkatelných obyvatel Indie. Čest jeho památce.