Některé vztahy nejsou toxické, Jsou jen jako český úřad. Všichni tě pošlou k jinému okénku, nikdo nic neví a nakonec zjistíš, že problém je v tom, že ses vůbec dostavila a ještě ti chybí jeden podpis od sebeúcty, co je vedlejší budova bez výtahu a formulář na důstojnost sis měla stáhnout doma.

Být ženou znamená mít v hlavě celý forenzní tým, který z jedné věty, pauzy v odpovědi a divného smajlíku poskládá rekonstrukci událostí. A pak to stejně řekneme jako „nevím, asi mám jen blbý pocit“, aby to nevypadalo moc přesně.

Vláda zkusila prezidenta nechat doma, prezident vytáhl Ústavní soud, ten zapískal faul a já tady po půlnoci místo spánku čumím do mobilu a říkám si: kdyby se tohle dělo u nás doma, máma už by po nich řvala a lítali by pantofle. Běžná středa.

Je někde v zákoně uvedeno, kdo nese odpovědnost za infarkt nebo ohluchnutí, když si dám svému hybridu místo klaksonu tramvajový zvonek až se jednou vrátím? Při couvání a rozjíždění mě skoro není slyšet, plížím se za lidmi jak predátor ale zas nechci, aby pak někdo instinktivně hledal zastávku.

Rozdíl mezi českou a vietnamskou domácností? V české se zeptají, jestli si dáš kafe, sleničku. Ve vietnamské už máš v ruce jídlo a nikdo se tě neptal.

Jestli vám připadám jako fetišistka, ráda bych se obhájila: tuhle knížku jsem koupila už dávněji, protože souhlasím, že nožky nejsou omyl evoluce, který má být celý život zavřený v botě. Být bosky není póza. Jen normální způsob, jak používat vlastní tělo. bookhive.buzz/books/bk_RZG... 📖 #booksky

Když už jsem psala o té levné zemi, tak na to, abych tady byla milionářka, mi tedy stačí odpracovat 3–4 dny. No opravdu. Milion vietnamských dongů je něco málo pod tisíc korun, takže ne, nelžu. Jenom jsem si vybrala správnou měnu.

Když domov začíná u písku mezi prsty.

Někdy není kulturní šok to, že je někde levně. Kulturní šok je pochopit, že „levně“ je jen tvoje pozice v cizím systému.

Tak!

Jaký největší kulturní šok jste zažili mimo Česko? Klidně i kousek za hranicemi. Prostě moment, kdy jste stáli na místě, čuměli na to jak tele.

Největší známka adaptace není jazyk. Je to moment, kdy přestaneš porovnávat ceny, počasí a dopravu s tím, co bylo doma, a začneš prostě říkat: no jo, takhle to tady chodí.

Být mezi dvěma kulturami je zvláštní. Nikdy nejsi úplně domácí a nikdy nejsi úplně cizí.

Ranní světlo dělá z člověka bytost, která vypadá, že má život pod kontrolou. Nebudu mu to kazit.

Miluju ten moment, kdy někdo začne vysvětlovat Asiatce Asii a ještě u toho působí sebevědomě. To je odvaha, kterou já v životě nikdy mít nebudu. Obzvlášť když je moje čeština někdy spisovnější než jeho. Ale některé souboje je lepší nechat bez vítěze.

Největší rozdíl mezi mnou a mojí mámou je ten, že ona uměla přežít bez internetu. Já bez internetu přežiju taky. Jen o tom budu hodinu mluvit.

Čím jsem starší, tím víc chápu svou mámu. A upřímně? To je jedna z těch proměn, které mě děsí mnohem méně, než jsem čekala.

Když už jsme u věcí, na které se prý tradičně nesahá: přiznejte svoje kuchyňské hříchy. Co jíte v kombinaci, u které by někdo zavolal gastronomickou policii, ale vy víte, že problém je spíš v jejich omezené fantazii?

Tak jo, něčím přece jen přispěju: vymyslela jsem Bánhborák. Normální český bramborák, jen místo tatarky dostal nakládanou mrkev, bylinky, okurku a trochu nước chấm (vietnamská sladkokyselá omáčka z rybí omáčky, limetky a chilli). Pořád mastný, pořád domácí, jen se tváří, že má lehčí životní styl.

Já bych sem klidně házela recepty, ale tady je jídlo tak levné, že moje vaření trochu ztrácí kariérní ambice. Ráda vařím, jen nikdy podle receptu. Spíš podle nálady, lednice a toho, co ještě nevypadá uraženě.

Ne všechno se musí řešit z gauče. Míň pasivního koukání, míň aktivního mňoukání, to je vše.

Cơm Tấm v pět odpoledne je důkaz, že někdy člověk nepotřebuje plán, jen talíř, který to za něj vyřeší. mňam dopíči.

Tohle mě mrzí, protože jsem chtěla, aby mě to vzalo víc. Nápad silný, téma nepohodlné, odvaha tam je. Jenže jako román mi to zůstalo napůl cesty mezi dystopií a tezí. 2,5★ jako upřímné „škoda“. bookhive.buzz/books/bk_5WQ...

Je divné zjistit, že nemusím hned vstát, někam jít, něco řešit a tvářit se použitelně. Mohla bych ležet třeba do odpoledne. Ne že bych meditovala nad životem. Jen jsem ponocovala a mobil měl příliš dobré pokrytí i z peřin.

Nepíšu tady proto, abych měla názor. Píšu proto, že některé věci se ve mně odmítají chovat slušně.

Mám ráda malé radosti. Velké ambice se stejně často tváří jako nevyprané prádlo.

Jsem měkká, ne slabá. Rozdíl jde poznat většinou až pozdě.

Tohle není obhajoba křečkování. Spíš malá poznámka o tom, že recyklovat, opravit a použít znovu je někdy mnohem praktičtější než při první poruše koupit další věc a tvářit se, že tomu říkáme pokrok.

Nejhorší nejsou lidé, kteří se mýlí. Nejhorší jsou lidé, kteří se mýlí tak sebevědomě, že člověk na chvíli začne kontrolovat vlastní realitu.

Mám ráda lidi, kteří nejsou hlučně zajímaví. Takové ty nenápadné typy, u kterých ti až po chvíli dojde, že mají v hlavě celý vlastní vesmír a jen ho zbytečně nepropagují.

Ne ne, srandy teď stranou. Ano, jsem zrovna v zemi, která má trochu nepopulární státní zřízení. Ale jsem taky hrdá Češka, i když tak na první pohled možná nevypadám. A právě proto mi záleží na tom, aby veřejnoprávní média jednou nesvítila jen podle toho, kdo zrovna drží vypínač 🏴

Představte si, že jste moji noví čeští adoptivní rodiče. Vidíte můj roztomilý vietnamský xichtík a musíte mi vybrat jméno. Neřešte, jak se jmenuju teď. Žádné české alternativy, překlady. Čistý vibe check. Prostě první jméno, které ke mně sedí. Tak se ukažte. Jak bych se podle vás jmenovala?

Ale vida. Ani jsem netušila, že jsem dneska tak vzorně tematická. U mě by byl větší svátek spíš den, kdy bych je měla. Klidně se mnou nesouhlaste, já vám to neberu. Jen tuhle debatu mám bohužel promyšlenou líp, než je zdravé a argumentačně jsem na tohle připravená až směšně dobře.

Ani jsem si nevšimla, že už tady mám dvě stovky sledů. To je docela hodně malých rybiček na jedno takové tiché akvárko. Děkuju 🐟💙

Ještě že jsem na #Bluesky, protože pro běžného čecháčka na sítích jsem skoro ideální oběť. Žena, Vietnamka, queer. Stačí si kopnout a hned má pocit, že ubránil civilizaci, vlast i vlastní nepohodlí před tím, že svět je větší než jeho dvorek 😄

Evropský mozek si často plete levné s chudé. Tady mi dochází, že některé věci nejsou horší jen proto, že nestojí evropské peníze. Káva, jídlo, oprava, odvoz, malé služby. Někdy je dostupnost větší luxus než značka.

Vietnam není žádná queer utopie ale ani karikatura zaostalosti. Podporu manželství pro stejnopohlavní páry tady dokonce vyjadřuje o něco víc lidí než v Česku. Jen se jinakost nevede jako kulturní válka. Podpora v rodině může mít spíš podobu vřelého ale soukromého přijetí než velkého veřejného gesta.

Baví mě, jak si lidi představují Vietnam technologicky pozadu. Já tady mám mobilní data tak levná, že 180 GB na měsíc vyjde zhruba na 140 Kč. Wi-Fi jsem od příjezdu skoro nepotřebovala. Doma za „neomezená“ data necháš pětikilo a pak stejně zjišťuješ, co přesně znamená to neomezeně když tě zpomalí 😄

Odpoledne se dá pojmout i metodou „udělej si sama“. Stará vana na dvoře, ledová káva, voda tak akorát a najednou má člověk wellness, které sice nemá recepci ani župan, ale zato má charakter.

Některé fotky nejsou o ničem velkém. Jen o tom, že se člověk na chvíli zastaví a všimne si něčeho obyčejného, co by jinak prošlo kolem.

My ženy bychom byly dochvilné, kdyby se nám to historicky vyplácelo. Jenže jakmile jsme hotové včas, čekáme pak hodinu na někoho, kdo „už jde“. Tak jsme se naučily pít kafe a mít to u prdele.

Bílá Voda mě zajímá přesně tím, že není “moje téma” na první pohled. A pak člověk čte o ženách, kterým systém vzal prostor, hlas, tělo i důstojnost a najednou je to téma až moc. bookhive.buzz/books/bk_hNp... 📖#booksky

Pokud vám něco nevadí jako kostým, ale vadí vám to jako něčí život, nejste tolerantní. Jen jste si zvykli, že jiní lidé existují nejlépe tehdy, když slouží vašemu pohodlí.

Možná nejsme jen součet vlastních zkušeností. Možná jsme i ozvěna zkušeností lidí před námi.

Pár malých záběrů

Kdo nikdy nic nepohnojil, ten nejspíš jenom nechal život běžet v režimu náhledu.

Sarkasmus je můj druhý nejoblíbenější -asmus. Ten první je důvod, proč se tvářím tak spokojeně. Entuziasmus je až třetí, z bezpečnostních důvodů.

Napsala jsem něco o ulicích, které se neučí očima, ale nohama. O prachu, vodě, stínu, českém luxusu pitné vody z kohoutku a o tom, že tělo je někdy mnohem přesnější než hlava. Ne jako folklor. Spíš jako chvíle, kdy se místo neptá, proč jsi bosá, a ty si jen opláchneš chodidla a jdeš dál.

Neděle, káva, teplo a žádná potřeba být dneska užitečnější než tenhle kelímek.

Taky mi trochu dochází, že velká část dospělosti je jen hodně sofistikovaná forma zbytečného stresování.